Jak jsme chytali roje

 Už vícekrát jsme na našem blogu psali, že včelař má nějaké záměry, ale ten, kdo se směje naposledy jsou včely. 

Včely se rojí. O tom, proč se to děje a co s tím jsme psali už v tomto příspěvku.

A tak jsme si pro letošek řekli - máme hotovo. Nový oddělek je fajn, i když to bylo trochu kách. Jenže hotovo nebylo. Ani zdaleka. 

Za pár dní po rojení zeleného úlu jsme spatřili na obloze záhadný úkaz. Ale než jakékoliv povídání, raději jsme to pro vás setřihali do videa. Doporučujeme pustit si ho v plné velikosti.

Chycený roj jsme tedy odvezli k Čestmírovi. Usadili ho do zbrusu nového úlu. 

 Vše vypadalo idylicky. Jenom jsme v úle při kontrole nenašli matku, kterou jsme chtěli označit. Ale co, říkali jsme si. Tak se podíváme příště. Při odchodu ze zahrady jsem se náhodou podíval nahoru. A hned jsem věděl, kde ta matka je:

Ano, přesně tak. Během našeho "odborného" prohlížení úlu vzala matička kramle, práskla do bot, poradila se s Vaňkem, vzala nohy na ramena, frnkla.. A celý roj poslušně za ní. 

Ondra se rozhodl pro netradiční včelařský postup - najít matku uprostřed rojících se včel. Neúspěšně.

Některé včely to ovšem zmátlo a vybraly si Ondru za novou matku.

A tak se Ondra musel vypravit na žebřík, který nebyl z nejdelších. Když si ale stoupl jednou nohou na poslední příčku, natáhl se a drobně povyskočil, dosáhl tak tak na okraj roje. Vybaven rojochytem, vydal se tento statečný jinoch na odchyt tohoto roje už podruhé. 

Sláva, díky Ondrově šikovnosti a mnoha dobrým radám byl roj odchycen. Teď ho musíme usadit do nového úlu.

 

Dopadlo do dobře. Včely se pomalu stahují za matkou. Vzniklo nové včelstvo.

A tak jsme přijeli domů. A hádejte co. Na jabloni visel další roj. Opět ze zeleného úlu. Třetí. Byli jsme tak zničení, že jsme už ani nic nevyfotli. Jenom jsme roj odchytli a zavolali vrchnímu včelaři do waldorfské školy, který nás prosil o oddělek, protože jeho včelstva nevyzimovala a zahynula. 

Tak to už je definitivní konec, říkali jsme si. Kromě matky už v zeleném úlu patrně zbyla jenom jedna uklízečka a vrátný. 

Když tu: 

Nevěřícně jsme zírali na další výsadek zeleného úlu, který se zvolna usadil na túji. Nevím, jestli jste viděli túji. Je to vlastně takové koště nastojato. Hodí se na hřbitov. Nebo na to, když chcete mít všude plíseň a klíšťata. Ani na rojení není moc dobrá. 

Jak vidíte, včely obalily tento marný kus pichlavé dřeviny a dělaly na nás dlouhý sosák. 

A tak jsme jim zkusili trochu podkuřovat.

Jemnými obláčky vonného dýmu jsme se je snažili ponouknout k posunu do tenkých horních větviček, odkud bychom je mohli sklepnout do rojochytu.

A opravdu. Včelky pomalu a velice neochotně popolezly asi o půl metru výše. Ale co dál? Zkuste ohnout koště!

Při sklepávání do rojochytu se včely opět rozsypaly po celé zahradě.

 Zkusili jsme tedy jiný fígl. 

Nedaleko roje jsme umístili rojáček. A k němu zřídili krásný můstek, za který by se nemusela stydět ani ženijní brigáda.

A to nebylo všechno. Celou cestičku jsme potřeli medem, abychom včely nalákaly dovnitř. 

Ty vytvořily vytvořily živě diskutující hloučky, probírající kvalitu medu a dnešní počasí, ale tím to také skončilo. 

Po dvou hodinách došla Ondrovi trpělivost. Oblékl si rukavice a beze slova odešel směrem k roji, vyzbrojen pouhou výchytkou. Okem zkušeného včelaře zhodnotil situaci a jemně zabořil ruce do roje. Netrvalo dlouho a vítězoslavně zavolal: MÁM!

A měl. Kupodivu nikoliv žihadlo, ale matku. 

A pak už to šlo rychle. Matku v klícce jsme vložili do rojáčku. Fungovalo to jako kouzlo. Pár včel, které se nám do rojáčku podařilo dostat, ožilo. Obstoupily vstupní otvor a usilovně začaly mávat křidélky. 

Ptáte se proč? 

No protože tím začaly všude po okolí rozprašovat vůni matky. Tzv. feromony. A tím daly signál ostatním včelám: TADY JE MATKA - STOP - POJDTE VSICHNI SEM - STOP - TADY JSME DOMA - STOP. 

(Takhle se dřív psaly telegramy. To vy už nejspíš neznáte. Ale včely jsou ze staré školy.)

Netrvalo ani 20 minut a včely poslušně odpochodovaly za matkou. 

A tím končí naše zpráva o rojení. Totiž ze zeleného úlu se vyrojily ještě jednou. Popáté. Usadily se na lísce, ale než jsme je odchytli, tak zmizely. Takže se to vlastně nepočítá.

Václav sice tvrdí, že se nejspíš vrátily zpátky do úlu, protože zjistily, že doma je doma a že se to občas stává. 

My ale věříme, že odletěly do daleké a přece blízké Středozemě, kde se přidaly k Meddědovi. A díky nektarům jeho kouzelné zahrady se zvětšily do nevídaných rozměrů a nosí tak dobrý med, který vyléčí všechny nemoci a každému zvedne náladu. A jen občas se vrací, aby témuž umění učily naše zbylé včely. Proto je i náš med kouzelný.